Jeden ze dnů, kdy jsme se s Rasmem sebrali a vyrazili tentokrát busem do vzdálenějšího města Gómez Palacio. Jenom si tak projít ulice a mrknout na trh a nesedět doma.
Autobusy už jsme zažili v Mazatlanu, a tak jsme nebyli překvapení, že staví všude, kde lidi mávnou. (Tady to naštěstí nebylo jak v Mazatlanu každých deset metrů.) Nastupuje se předními dveřmi, protože tam většinou žádné jiné nejsou. Platí se řidiči zhruba 10 Kč, což je super. A hrkací autobus se rozjede, okna dokořán, takže vítr proudí, všude něco cvaká a vy se bojíte, že dráty vedle řidiče za chvíli vypadnou a autobus se rozletí na kousky. Ale ne, řidič je pašák a řeže to, řadící páku ovládá velmi mocně.
Tak jsme dojeli do centra. Prošli ulice - neztratili se. Začala se nám motat hlava z toho, kolik je všude obchodů s obuví - snad každá druhá výloha. Los zapatos nebo tak nějak :-) A zjistili jsme, že na nákupy oblečení je lepší jít do nákupního centra, protože v ulicích jsou pouze laciní "ťamani".
Baví mě procházet se jen ulicemi a pozorovat ten ruch. Prodavače ptáků v klíckách, ubohá štěňátka dusící se horkem a čekající na svého majitele taky v klícce, hošíka, co si jen tak free kráčí s hadem kolem pasu, muže z džungle, který prohrabává popelnice a ukazuje svůj úd atd.
Všude najdete jednotlivce, kteří dělají nějakou mini prácičku, za kterou čekají odměnu - aspoň to peso se jim dá. Jsou to:
- skládači zboží do tašek v supermarketu
- navigovači při parkování
- umývači oken při stání na červené
- žongléři při stání ne červené, prodavači ovoce při stání na semaforu
- prodavači cukrátek z krabice
Ale je to prý lepší, než kdyby byli zapleteni v drogovém průmyslu. Mexičani jim rádi to peso dají, když jim řeknou, kdy už narazí do auta za sebou, anebo umyjí přední sklo auta.
Cesta z města byla veselejší. Na radu paní jsme doběhli autobus a usadili se. Dojeli jsme do Lerda, ale pořád nějak nepřicházela naše ulice, kterou jsme si zapamatovali. Mapu nemáme, ulice jsou všechny hrozně stejné a autobus nejezdí stejnou cestou zpátky, protože ulice jsou jednosměrné většinou. Tak jsme pořád čekali a čekali, až jsme byli venku z města a už si to šinuli zpátky. A museli jsme sedět dál a čekat, až se borec otočí a strávili jsme tak v buse pěkné dvě hodinky :-D Tak měli jsme snad jet raději autem?
Torréon leží na přímce, na které probíhá hlavní transport narkotik z jižního Mexika do Států. Takže ano, není zde radno chodit po nocích městem. Nešťastnou náhodou i socha Ježíše stojí na kopci, pod kterým je oblast chudých domů, kde pašeráci často staví. Ježíš je jedna z monument města, druhý největší hned po tom v Brazílii a my jsme ho opravdu moc chtěli vidět. A podnikli jsme tedy dobrodružnou cestu nahoru na kopec a nikdo nás nezastavil a všechno proběhlo hladce. Těžko říct, co je na příbězích pravdy, možná se netýkají bílého dne.
Socha byla opravdu monumentální, stejně jako výhled a my jsme se po podniklé cestě cítili stejně mocně jako On. Ale neboj, maminko, tatínku, babičko, dědečku, sestřičko atd. nebyl to hazard se životem ;-)
PS. Dnes jsme se připostrčili na křest malé Reginy (znáte z fotek) a pak byli pozvání na rodinný oběd do brazilské restaurace, viz pozdější fotky. To je prý Mexiko, nezáleží na tom, jestli jste v rodině nebo ne, vždy jste vítáni.
Už nám zbývá jen týden, pak jedeme do Mexico City a 26. 7. večer letíme domů...
2024 ©